Výpravy do terénu začínají obvykle kontrolou nabité baterie u foťáku, sbalením mapy, terénního deníku a psacích potřeb – víc netřeba. Vybrané lokality máme předem stanoveny, terénem je veškerý prostor kolem nás. Procházíme se a pečlivě pozorujeme.Indicií přítomnosti kutila jsou pro nás artefakty – věci, předměty či objekty, které pro vlastní užitek či potěšení zhotovil či upravil. Škála takových artefaktů je velmi rozmanitá. Při terénním výzkumu nás nejvíc zajímají takové, které je možné spatřit z veřejného prostoru – z ulice. Mezi drobnými kutilskými artefakty, které lze zahlédnout takzvaně přes plot, nejčastěji vidíme stlučené ptačí budky, originální domovní čísla, nejrůznější dekorace v oknech a na zahradách, jako jsou květináče, nebo modely hradu. Zahrada je specifickým prostorem, který skýtá velký potenciál zvýšeného výskytu kutilských artefaktů. Početnou kategorii tvoří zejména takzvané forichtungy, neboli vychytávky a zlepšováky, které jsou přítomny právě na zahradách. Například větrníky z plastových lahví, mucholapky, okapy, všemožné úchytky a držáky. Většími kutilskými objekty jsou zejména rukodělné grily a udírny, lavičky, skleníky, kůlničky či králíkárny, dřevěné studánky nebo prolézačky. Rozměrově největšími kutilskými objekty jsou zahradní domky či stavby svépomocí.

Když takový předmět spatříme, vyfotíme jej a hledáme jeho majitele. Mnohdy se ale dozvídáme, že je daný předmět koupený či na zakázku zhotovený, a tím náš zájem končí. Za kutilství totiž nepovažujeme profesionální nebo poloprofesionální výrobu, která je prováděna za účelem zisku, i když je rukodělná. Kutilství chápeme jako volnočasovou činnost, manuální aktivitu, která je spíše formou odpočinku a zábavy a která přináší užitek pro jednotlivce nebo širší kolektiv.

„Ty věci mají příběh“

Pokud máme štěstí a narazíme na tvůrce artefaktu, zajímá nás celý příběh jeho vzniku. Někdy nás kutil – a může to být muž i žena – pozve k sobě na zahradu. Za rohem má totiž další poklady, které z ulice vidět nemůžeme a které nám chce představit – když nás to tak zajímá. Pokud máme ještě více štěstí, kutil nás pozve i do svého soukromého prostoru, do domu. Tam vidíme například rukodělně vyrobené poličky, úchytky, svícny. Ptáme se na motivaci, na postup výroby, na použité materiály. Ptáme se na to, proč to všechno dělá.

Například pan Fojtík (pro zachování anonymity neuvádím jeho pravé jméno). Starší pán, kutil srdcem i duší. Jeho zahrada, království, jak ji nazývá, nás na první pohled zaujala. To je to pravé místo. Místo plné věcí, artefaktů, místo plné malých příběhů.

,,V naší vesnici byla bříza. Léta tu byla. Jednoho dne přišla vichřice a ta bříza se větrem polámala. A to přišel můj čas. Sehnat takovou břízu, to není jen tak. A já hned věděl, co s ní dál bude. Takový podobný věci jsem viděl v Německu. Mají tam na zahradách úplné břízové zvířectvo. Tím jsem se inspiroval. Viděl jsem i kozla, ale věděl jsem, že si chci udělat lepšího. A když spadla bříza, vyrobil jsem kozla.“ (pan Fojtík)

Pan Fojtík má rád staré věci a rád jim dává nové podoby. Nerad vyhazuje, protože nikdy neví, co se mu kdy bude hodit. Kromě funkčních a potřebných věcí, jako je krb, udírna, pergola, fóliák, rád vytváří i dekorace. Estetický charakter věci je pro něj důležitý. Celý život pracoval ve strojírenství a s řemeslem nebo uměním pracovně nikdy nepřišel do styku. Má ale představivost, fantazii, a je prý i trochu šikovný. Kutil je podle něj ten, kdo rád pracuje na svém. Kdo má vztah k věcem, ale i ke svému místu, které si chce zvelebovat. Není mu lhostejné, jak to u něj vypadá a rád tvoří vlastníma rukama. Takto vyrobených věcí si váží víc, než když je koupí.

Po několika obdobných rozhovorech jako byl ten s panem Fojtíkem, zjišťujeme, že kutilství není pouze určitá činnost a aktivita pro tvořivé lidi. Kutilství je – alespoň pro někoho – i životní styl. Kutil jako pan Fojtík má zvláštní, velmi osobitý vztah k věcem, k materiálům a k práci s nimi. Většinou má i vlastní technologické postupy, které buď zdědil, nebo okoukal a upravil. Jeho výrobky mají specifický charakter a nedokonalosti přeměňují v autentičnost. Kutil ví, že sám si vše udělá nejlépe – a když ne nejlépe, tak alespoň podle sebe. Sám sebe většinou za kutila nepovažuje, ale je si vědom toho, že se to o něm v okolí říká. Ke svým výtvorům má silný vztah, protože ví, kolik je za nimi práce, ale i radosti.

Zpět na články

Náš tým má za sebou nespočet debat, ve kterých jsme se pokoušeli definovat, co všechno je možné zahrnout do všeobjímajícího pojmu kutilství. Prošli jsme desítky příruček a časopisů z doby minulé i současné, které se tématu věnovaly, provedli mediální analýzu, inspirovali se historickými souvislostmi řemeslné a rukodělné výroby. Diskutovali jsme, co všechno ještě kutilství je a co už ne, případně, kde naše kutily a kutilky hledat. Patří mezi ně třeba zahrádkáři, chalupáři, automoto sběratelé nebo modeláři? A spadá pod pojem kutilství domácí tvořivá práce, jako je šití oblečení a vybavení, výroba domácích předmětů nebo třeba samotné zahradničení?

Pro další inspirační zdroj, který by nám mohl pomoci o kutilství uvažovat, jsme se vydali k těm nejpovolanějším – lidem, kteří se této činnosti sami věnují. Díky několika terénním výzkumům, které proběhly v roce 2018 v Ústeckém a Karlovarském kraji a díky desítkám rozhovorů, můžeme zprostředkovat hlasy kutilů a tvořivých lidí. A tady jsou jejich postřehy:

Proč vůbec kutit? Kutilství má společenský rozměr, šikovného člověka lidé znají, zajdou si za ním pro radu, výpomoc, kutilství otevírá dveře. Svou roli hraje i ekonomický faktor – doma „zkutěná“ věc může vycházet levněji, než prefabrikát (ale ne vždy). Důležitá je psychická a emocionální stránka kutilství – pocit z dobře vykonané práce, vlastních schopností, zároveň jde v případě kutilství i o prostředek k regeneraci duševních sil. Kutilství je důležité i při utváření domova, „ukutěnými“ věcmi se vyznačuje a zároveň obývá prostor, který k člověku patří.

Kde se v člověku kutilství bere? Jeden pohled říká, že kutilství je člověku vrozené a přirozené, že to „člověk musí mít v sobě“, musí mít chuť, zájem, nápad, a schopnost přemýšlet, jak co udělat. Druhý pohled říká, že ke kutilství je potřeba vést, hlavně děti, třeba prostřednictvím rodičů, příbuzných, kroužků nebo brigád a tedy dlouhodobě vztah ke kutilství a tvořivé práci rozvíjet.

Čím se kutil inspiruje? Například tím, co dělají nebo už mají „ukutěno“ druzí. Inspirace tak přichází buď z blízkého okolí (sousedí, známí, příbuzní), nebo odkudkoli, kde lze „něco“ pochytit – tuhle je zajímavý dekorativní prvek, plot, nebo netradičně použité staré autobusové okno, které by se zrovna hodilo na vylepšení svépomocí postavené chatky. Časopisy, příručky, televize nebo internet slouží jako další inspirace.

Z čeho se kutí? Někdo výhradně recykluje staré materiály, nalezené, naschvál sesbírané nebo darované, jiný kombinuje staré věci, které může použít znova s těmi nově nakoupenými.

Jaký je pohled společnosti na kutilství? Jeden pohled zdá se však, že méně častý, vidí kutilství negativně, jako jakési nevkusné „bastlení“. Druhý, ten běžnější, vidí kutilství pozitivně. Říká, že kutil má rád originál, tvořivost, bere život do svých rukou tím, že nechce spoléhat jen na prefabrikované výrobky, je i trochu pyšný, že věc jako on nemá každý. Kutil se chce trochu odlišit (ale nesmí „vynikat“ zase až moc, jinak narazí na reakce okolí).

Ať už ho vidíme pozitivně či negativně, kutilství představuje určitý specifický způsob přístupu k věcem a nakládání s nimi. Z různých důvodů a v různých situacích – jde vždy o svébytný způsob určitého vztahu ke světu, který nás obklopuje.

Zpět na články

Jestliže je nejobecněji kutilství (do-it-yourself) snahou o zacházení s věcmi vlastními silami a podle vlastních představ, pak je mimo jiné také reakcí na dvě instituce moderního světa, které se snaží život člověka prostoupit a ovládnout – na Stát a na Trh. V prvním případě jde o širokou škálu hodnot, norem a regulací, které říkají lidem, jak se mají či nemají chovat, a velkou roli zde hraje kromě represivních a regulačních nástrojů státu především škola jako instituce (především v našich Západních a evropských podmínkách), které vštěpující znalosti, hodnoty a dovednosti, pomocí nichž se člověk stává správným občanem státu. V případě Trhu jde v moderní době o kapitalistický způsob produkce a konzumu, který si pomocí decentralizovaného mechanismu nabídky a poptávky utváří vlastní instituce, jež staví moderního člověka do předem připravených rolí a před něj zároveň staví více či méně hotové produkty určené ke konzumu. Jakkoli mohou být kutilské aktivity v různých dobách a prostředích motivovány velmi rozličně, Stát a Trh se již od 19. století snaží tyto aktivity zařadit, vymezit jim místo a využít je ve svém zájmu. Otázka tak může znít nejen, k čemu je kutilství kutilům, ale také k čemu je kutilství Státu a Trhu.

S nástupem industrializace a urbanizace začal být čas námezdně pracujícího člověka oddělován na čas pracovní a mimopracovní. Tzv. volný čas začal být brzy předmětem zájmu státu, resp. jeho expertů, kteří hlásali, že zdravou moderní společnost budou tvořit jedinci, kteří svůj čas tráví smysluplně, tedy ve společenském zájmu. Již v 19. století tak byla svépomocná, především manuální činnost ve volném čase svázána s hygienizací společnosti (zdravý tělesný a dušení rozvoj), výchovou a rozvíjením národních tradic. Místo propadání alkoholismu nebo apatii má moderní člověk rozvíjet své schopnosti vyváženě směrem k tělesné a duševní zdatnosti, přičemž pro manuálně pracující je ve volném čase vhodnější sebevzdělávání duševní, a naopak pro duševně pracující je ve volnu vhodnější pohyb a manuální práce. Vzdělávání a získávání dovedností přináší člověku nejen mnohé praktické výhody, ale utužuje jeho morálně-volní vlastnosti, aby sloužil širšímu celku, kterým je v této době především národ (a potažmo lidstvo). Disciplinační aktivity se tak na poli toho, co bychom nazvali kutilství, objevují především v expertních diskursech pedagogiky, osvěty a později sociologie volného času.

Již osvícenský pedagogický reformátor Pestalozzi hlásal vyvážený rozvoj dítěte v intelektuální (hlava), nábožensky-morální (srdce) a řemeslné oblasti (ruka). Práci v dílnách a na zahradě požadoval od moderní školy také český reformátor Karel Amerling, který v ní viděl „povznesení českého národa“ v oblasti hospodářské a průmyslové. Reálně se však tyto aktivity dostaly ve střední Evropě do škol až na konci 19. století. Zatímco na světové výstavě ve Vídni roku 1873 byla školní dílna ještě výstavní novinkou, v následujících desetiletích se ruční práce, přísně oddělené pro chlapce a dívky, staly již standardní součástí výuky. Tehdejší pedagogický diskurs se začal více a více obracet k představě pracovní výchovy, která právě tyto aktivity vztahuje k přípravě k zaměstnání, a nikoliv tedy k všestrannému vývoji člověka a jeho samostatnosti a nezávislosti. Přes pokračující rétoriku duševního a tělesného rozvoje tak Stát zařazoval tyto činnosti během 20. století stále více do sféry světa práce a spojoval je s potřebou technicky vzdělané pracovní síly pro „národní hospodářství“. Poválečné socialistické školství k tomu pouze přidalo nutnost výchovy „polytechnicky“ vzdělaného „nového“ člověka pro období vědecko-technické revoluce.

Se snižující se délkou pracovní doby se však o to více rozvinul odborný i praktický diskurs spojený s volnočasovými aktivitami. Sociologie a pedagogika volného času nejen empiricky zkoumala, kolik volného času mají různé sociální vrstvy a čím jej tráví, ale také hledala způsoby, jak jej společensky prospěšně naplnit. Nárůst mimopracovního času po druhé světové válce znamenal velkou výzvu pro společnosti na Západě i na Východě. V podmínkách státního socialismus byla řešena otázka uspokojování volnočasových potřeb, které byly spojeny nejen s rekreací, ale i produktivními aktivitami. Vedle širokého diskursu o prostředcích, materiálu, postupech a metodách domácích prací, se stát pokoušel nahrazovat volnočasovými činnostmi nedostatečnou kapacitu ve službách, stavebnictví atd. Příkladem byly československá „Akce Z“ či podobná východoněmecká kampaň „Okrášlete naše města a obce – Přidej se!“, v níž soutěžily obce ve svépomocném zvelebování staveb a veřejného prostoru. Expertní diskursy (převážně technického, ale třeba také textilního, nebo potravinářského charakteru) spojené s těmito jak soukromými, tak „socialistickými“ produktivními činnostmi ukazovaly na snahu státu ovlivňovat kutilské aktivity ve směru bezpečnosti, zdraví, hygieny, účelnosti, produktivnosti a celkově jejich „modernosti“.

Přestože tyto expertní diskursy spojené s moderním Státem najdeme také na západ od železné opony, uplatnila se tam pochopitelně více logika Trhu, což posunulo kutilství do celkem jiného kontextu. Jako příklad může sloužit rychlý vývoj v sousedním západním Německu, kde se za necelých dvacet let z řemeslné práce (Handwerken) stal samostatný tržní sektor (Heimwerken), který dospěl až do podoby i u nás oblíbených hobbymarketů. Ještě v polovině 50. let však bylo v západním Německu provádění řemeslných domácích prací svépomocí chápáno jako něco neobvyklého a importovaného z USA. Rostoucí a bohatnoucí střední vrstva však začala velmi rychle nacházet vyžití ve víkendových úpravách a opravách domů, nábytku a podobně. Nárůst kutilské publicistiky a nejrůznějších návodů šel ruku v ruce s růstem firem, které pro tyto aktivity dodávaly materiál a nástroje. První kutilský časopis (Selbst ist der Mann – Muž je na to sám), který začal vycházet v roce 1957, sice obsahoval vedle reklamy i osvětově modernizační argumenty o prospěšnosti a účelnosti svépomocného kutilství, ale současně začalo vycházet množství příruček, které byly vydávány přímo firmami a počítaly více či méně s jejich vlastními produkty (kupříkladu kuchařka dr. Oetkera, příručka Udělej si sám s Boschem a další). Trh formoval sféru činnosti lidí, kteří měli jako příslušníci střední třídy nejen dostatečné prostředky utrácet za kutilské potřeby, ale také volný čas, který mohli věnovat jejich nakupování a užívání a tedy i možnost takto si kompenzovat rutinně trávený, odcizený čas v práci. Tento tržní segment narostl do takové míry, že mohl Otmar Hornbach v roce 1968 založit podle amerického vzoru první hobbymarket v Evropě, za nímž následovaly další obchodní řetězce. Diskurs, který tuto sféru utvářel (a utváří dodnes), je především spojen s marketingem (včetně reklamy), managementem a logistikou výroby a obchodu s kutilskými potřebami. Výsledkem je, že se dnes Němci považují národ vášnivých kutilů (jak prokázal průzkum objednaný právě výše zmíněnou firmou Hornbach).

Jestliže se moderní Stát pomocí osvěty, pedagogiky a sběru dat o volném čase snaží disciplinovat kutilské aktivity svých občanů, cílem Trhu je dosažení zisku pomocí marketingového formování poptávky a nabídky. Jak je zřejmé, oběma institucím se to do jisté míry daří, či alespoň dařilo. Můžeme tedy kutilství chápat jako sféru života, která se těmto moderním mocnostem vymyká, nebo alespoň chce vymykat?

Zpět na články

Kutilství v prostředí extrémní chudoby a marginalizace – v kontextu střední Evropy a České republiky zejména v prostředí bezdomovectví – je obvykle spojované s nutností přizpůsobit se obtížným životním podmínkám. Různorodé produkty kutilství tak tvoří součást tzv. subsistenčních strategií, ekonomických praxí a různorodých způsobů, pomocí kterých lidé nebo jejich skupiny zajišťují své živobytí. V prostředí extrémní chudoby je ale třeba tyto praxe pojímat široce jako činnosti produkující nejen materiální užitek (zejména peníze), ale i široce definované výhody (např. nasbírané lesní plodiny či vyrobený náramek). Výhody lze totiž̌ nakonec vždy převést na peníze – vyrobený náramek lze například odprodat. Vedle toho nelze tyto praxe jednoznačné̌ rozdělit na legální́ a nelegální́, protože v prostředí́ extrémní chudoby jednoduše jedna sféra volně prostupuje druhou. Různorodá kutilská činnost – výrobou malých předmětů počínaje, výstavbou provizorních přístřešků konče – je tedy nedílnou součástí života na ulici.

Kutilství v prostředí chudoby a marginalizace nicméně velmi často také má – stejně jako v případě dominantní populace – svůj volnočasový rozměr, který by bylo chybné přehlížet. I lidé bez domova emocionálně zakouší své činnosti – mají radost, když je něco baví, jsou smutní, když se nedaří, nebo jsou znudění, když není, co dělat. Život v extrémní chudobě ze své podstaty osciluje mezi extrémní zaneprázdněností na jedné straně a právě extrémní nudou na straně druhé. Kutilství tak velmi často umožňuje tzv. “zabíjet prázdný čas”, tedy představuje kratochvíli, která dokáže potěšit v jinak bezútěšné sérii stále se opakujících událostí a situací, kterým lidé na ulici každodenně čelí. Můžeme se tak setkat s amatérskými “rybáři", kteří si vytváří své náčiní, “staviteli”, kteří postaví svůj přístřešek ve skulině mostní konstrukce, či “designéry”, kteří si navrhnou a vyrobí provizorní postel a nábytek do svého příbytku. Takové kutilství je třeba chápat v kontextu politické-ekonomie současných měst, protože na něj mají nezanedbatelný vliv mimo jiné právě politika a ekonomika. Proto je třeba mít vždy na paměti, že v případě jakéhokoli přístřešku člověka bez domova ve veřejném prostoru – stejně jako dalších výrobků a výsledků kutilské činnosti – nejde pouze o projev individuální kreativity v těžkých životních podmínkách. Onen přístřešek je vždy utvořen na průsečíku mechanismů a vztahů zahrnujících městskou politiku, represi, představy běžných lidí o městě nebo historickou a materiální povahu samotného místa.

Významná část kutilství lidí bez domova se váže na veřejný prostor a zejména jeho zbytkové, tzv. reziduální části. Ať již jde o stanová městečka podél vlakových tratí, improvizovaná lehátka v městských houštinách či zmíněné přístřešky v mostních konstrukcích, vždy se jedná o veřejný prostor. Kutilské projevy lidí bez domova ve veřejném prostoru tak představují ve své podstatě specifickou formu tzv. neformálního (nebo také subalterního) urbanismu, který zahrnuje obydlí, jež vznikla ilegální invazí určitého území, přičemž jednotlivá obydlí jsou vystavěna obvykle pouze z lokálně dostupných materiálů a na vlastní náklady jejich obyvatel. Když se mluví o neformálním urbanismu, typicky jde o země tzv. globálního jihu, přičemž globálně se pro taková území vžilo označení “slumy”. V indické Bombaji nabývá neformální urbanismus podob improvizovaných přístřešků podél vlakových tratí, v nigerském Niamey dřevěných chatrčí na řece. Na rozdíl od urbanizovaných měst globálního jihu, kde neformální urbanismus obvykle zahrnuje rozlehlá (pří)městská území, jde v českém kontextu obvykle pouze o dílčí “ostrůvky” vázané právě na určitá zbytková, residuální a prozatím nezastavěná či jinak nevyužitá území měst. Ačkoliv se neformální urbanismus liší historicky, technikami výstavby, rozsahem, ale i klimatickými podmínkami či demografickou strukturou, všechny jeho dílčí projevy, které jsou po celém světě rozesety, spojují tři provázané vlastnosti: individuální kreativita, ilegalita samotného řešení a právo lidí na město.

Zpět na články

Významnou roli pro formování představy o tom, co to je kutilství, hrají média. Média spojují kutilství s konkrétními činnostmi a zasazují jej také do širších společenských souvislostí. Abychom zjistili, jak se o kutilství v médiích píše, prošli jsme nejdůležitější tituly denního tisku (Blesk, MF Dnes, Hospodářské noviny, Právo). V období mezi 1990 a 2017 se v novinách objevilo 524 článků obsahující klíčové slovo „kutilství“. Z těch jsme nejprve vybrali 100, a po odstranění duplicit 96 nejdůležitější článků, u kterých jsme se podívali na to, jak o kutilství pojednávají.

Nejprve jsme zjišťovali, jestli se články zabývají kutilstvím jako fenoménem, tak jak jej chápeme v rámci výzkumného projektu, nebo zda využívají koncept kutilství pro popsání činnosti z jiného kontextu – například právního nebo politického. V takovém případě byl pojem „kutilství“ používán pro hodnocení jednání – například politiků při jejich činnosti jako je třeba přijímání zákonů. Takové hodnocení je spíše negativní, kutilství zde znamená neprofesionalitu, nepřipravenost a spontánní jednání. Mimo to se kutilství ještě objevilo v článcích, které spojují různé formy kutilství s nebezpečím. Jednalo se o články jako: „Kutilství skončilo zraněním.“ (Blesk, 20.8.1998); „Kutilství skončilo smrtí dívky.“ (Blesk, 16. 4. 2002); „Kutilství může mnohdy skončit tragédií.“ (MF Dnes, 22. 10. 2005). Autoři těchto článků varují většinou před neodbornými technickými zásahy (např. při opravách spotřebičů), a v několika případech nabádají; čtenáře k tomu, aby se nezdráhali využít profesionálních opravářů. Kutilství je tady také viděno negativně, jako činnost, které bychom se v určitých situacích měli rozhodně vyhnout.

Zaměření článků o kutilství Zdroj: Vlastní dataset na základě mediálního archivu NEWTON Media; N=96

Když jsme se s články blíže seznámili, zajímaly nás ty, které pracují s definicí kutilství, jak jej chápeme i my – tedy jako specifickým společenským a kulturním fenoménem. Nejčastěji zastoupené jsou články, které mají sloužit především jako marketing – upozorňují například na spuštění nové televize, která se má zaměřit na kutily jako hlavní cílovou skupinu, na nově vysílané televizní pořady pro kutily, nebo třeba nabízí produkty z hobby marketu jako vhodný dárek pro seniory, kteří rádi kutí. Jde často o krátké články, které nejčastěji vychází v Blesku a MF Dnes. Krátké jsou i další informační články, které přinášejí informace o akcích a kulturních aktivitách spojených s kutilstvím, nejčastěji veletrzích a výstavách, ale také o divadelních projektech nebo festivalech.

Kutilství jako fenomén

Zaměření článků	N
Marketing a PR články: informace o hobby marketech, produktech a nových médiích zaměřených kutilství a kutily	14
Informace o výstavách v galeriích, které se tematicky zaměřují na kutilství	13
Informace o veletrzích, které jsou spojeny s kutilstvím, zahrádkařením	11
Informace o kulturních akcích, které jsou zaměřené na kutilství	7
Kutilství jako společenský fenomén	7
Příběhy konkrétních kutilů	5
Rady čtenářům	4

Zdroj: Vlastní dataset na základě mediálního archivu NEWTON Media; N=63

Zbylé články přesahují žánr pouhého informování. Pro ty, které pojednávají o kutilství jako společenském fenoménu, je společné to, že vykreslují český národ jako národ kutilů (MF Dnes, 8. 11. 2003). Kutilství je představováno jako něco, co má dlouholetou tradici (Právo, 28. 1. 2014), co je žádoucí umět („Dítě by mělo doma vidět, jak se zatlouká hřebík“ MF Dnes, 25. 2. 2013), co nás (jako národ) do určité míry odlišuje a činí zvláštním. Zároveň se zde často objevuje představa, že „zlatá éra kutilství“ byla v období socialismu (MF Dnes, 27. 1. 2014). Zatímco v současnosti jsou prostředky pro kutily mnohem dostupnější, je podle autorů těchto článků otázkou, zda je stále ještě možné někde objevit onu fortelnost „zlatých českých ručiček“, na kterou tak nostalgicky vzpomínáme.

Zajímavé jsou i články, kde je kutilství vykresleno jako něco, co přináší blaho nejen kutilovi samotnému, ale i jeho okolí – tedy kromě muže z Tachovska, který z nefunkčních samopalů vyráběl funkční (MF Dnes 27. 3. 2013). Občas jsme narazili i na články (vydané v letech 1996-2002) obsahující rady čtenářům, ze současného pohledu již poněkud technologicky zastaralé, jako třeba o kutilských úpravách Škody110R, nebo jak vyrobit telefonický koutek se židlí.

Jaké tedy významy média kutilství připisují a jak jej hodnotí? Ukazuje se, že denní tisk vytváří určitý nostalgický obraz o kutilství jako o svébytném fenoménu, který definuje český národ. Nejčastěji se nicméně objevují spíše informativní texty odkazující na společenské a kulturní souvislosti navázané na fenomén kutilství: výstavy, veletrhy, festivaly. To odráží proměnu, kterou kutilství od pádu socialismu prochází. Kutilství se stalo součástí tržní ekonomiky a z toho, co kutilové využívají a potřebují ke své činnosti, se stal obchodní artikl. Kolem kutilství se zformoval celý nový trh.

Zpět na články

Kutilství jako pojem pod sebe zahrnuje různé práce proveditelné svépomocí v domácím prostředí, v dílně či na zahradě. Časopisy, které přináší návody k tomuto typu práce, pak lze označit jako kutilské. Při hledání v registrech knihoven jich nalezneme značné množství, jenom česky psaných titulů takových časopisů obsahuje například databáze Národní knihovny více než stovku.

S ohledem na obsah bychom prapůvodní kutilské časopisy nalézali už od konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Patřila by sem např. Domácí dílna: příloha "Vynálezů a pokroků", Šťastného domova" a "Melisova rozhledu zemědělského" věnovaná rukodělné práci dilettantské (časopis vycházel 30 let, 1909-1939), jejíž podtitul definuje zaměření časopisu na amatérskou (diletantskou) práci. Časopis se nicméně později přejmenoval na Domácí dílna: časopis pro domácí práci rukodílnou. Z časopisů zaměřených na ženy by mezi kutilské časopisy patřil Módní svět: ilustrovaný časopis pro dámy (časopis vycházel 48 let, 1879-1927), který obsahuje návody na ruční práce a dokonce i střihovou přílohu.

Prvním kutilským časopisem, který se vypořádává s termínem kutil a později se na jeho stranách tento termín používá, je časopis Udělej – urob si sám, v dnešní podobě pokračující jako DIY! Udělej si sám (vychází už 46 let, od roku 1972). Klasickým kutilským časopisem je pak také Receptář původně spojený s televizním pořadem Receptář jako médium obsahující to, co se do vysílání nevešlo (vychází už 28 let, v různých obměnách názvu od r. 1990 do současnosti).

Při pročítání těchto časopisů je zajímavý posun významu termínu kutil. Zatímco v roce založení časopisu Udělej – urob si sám (1972) se redakce obávala pejorativního přídechu tohoto pojmu, tak již o pár let později se termín běžně používá v reklamách v tomto časopise jako neutrální pojem. První číslo časopisu nese v názvu označení Praktikus a redakce se hned k názvu vyjadřuje. V textu se mimo jiné píše, že slovenština slovo kutil nezná, používá majster nebo praktikus. V češtině slovo mistr má však jiný význam, proto redakce zvolila podtitul Praktikus. Autoři časopisu zároveň věří, „že se název [Praktikus] ujme časem i v češtině, protože lépe vystihuje označení praktické a tvůrčí konstruktérské práce než slovo kutil, zavánějící trochu samoúčelným hračičkařením“ [zdůraznění autorka]. Označení praktikus se však v časopise neujalo a termín kutil ztratil svůj hanlivý nádech. Např. v roce 1977 v č. 21 se na zadní straně časopisu objevuje reklama na obchodní domy PRIOR, kde je vedle stojící ženy s vrtačkou reklamní text: „Udělejte si sami! Ráj splněných přání všech kutilů hledajících dobrou výbavu, nářadí, nástroje pro domácí dílnu z tuzemska i z dovozu. Pražské obchodní domy PRIOR – Kotva, Máj, Bílá labuť.“ A pojem kutil zůstává neutrální i o patnáct let později, kdy se v čísle 84 z roku 1992 na vnitřní straně přední obálky objevuje reklama na již soukromou firmu pro prodej nástrojů: „Pro kutily a profesionály. Plstěný lešticí kotouč … Brousící cigárko … Pískovací pistole … Dodává TZV Kamil Hrbáček … Praha.“ [v obou případech zdůraznění autorka]

Reklama na odsávačku cínu, která je vhodná i pro domácí kutily, jak říká reklamní text (Udělej – Urob si sám 1989, č. 69, vnitřní strana zadní obálky). Fotografie z rešerše v Národní knihovně v Praze.

Zatímco časopis Udělej – urob si sám vymezuje kutilské sféry do kategorií – Do bytu a domu, Do chaty a zahrady, Koníčky, Auto-moto a Stroje a nástroje – a soustředí se především na návody a popisy činností, časopis Receptář na každý den, který poprvé vyšel v roce 1990, má mnohem širší záběr. Zaměřuje se na koníčky – volnočasové aktivity, přičemž kutění je jen jedním z nich. Kupříkladu na první straně prvního čísla najdeme řadu otázek, na které časopis přináší odpověď: Chcete být jako Jiří Stivín? Máte zájem o levné vepřové maso? Zajímá vás, co se stalo s klobouky? Umíte péct chleba na kameni? Bolí vás duše? Zajímá vás, co vaří farská kuchařka? Už jste někdy ulovili úhoře? Znáte nový recept na bramborák? Muži, chcete být za týden fit? Ženy, sníte o moři? Toužíte po členství v exkluzívním klubu? Budete si pěstovat léčivky? Jsou vaše děti v autě opravdu bezpečné? Už jste okusili „zelenou kuchyni“? Bojíte se hadů? Troufli byste si spravit harmonium? Vzpomenete si ještě na zapomenutá řemesla? Necháte se pozvat na Veselý kopec? Chystáte se na výstavu? Zároveň v prvním čísle nalezneme kutilské návody na měkký potah na tvrdé židle nebo na výrobu stojanu na nože.

Mezi dopisy čtenářů v časopise Receptář lze nalézt i snadné návody jako např. tento návod na konstrukci úložných prostor pod válendou. (Receptář, 1995, roč. 6, č. 1, s. 7).

Mezi kutilské časopisy – tedy takové, které obsahují návody pro různé práce proveditelné svépomocí – řadíme i časopisy určené primárně pro čtenářky. Mezi nimi jsou i časopisy, které vychází nebo vycházely i padesát let jako třeba Praktická žena (50 let, 1968-2018) a Ateliér Květen (48 let, 1949-1997). Kromě návodů na ruční práce, receptů a později i např. návodů k pěstování rostlin, obsahují tyto časopisy návody třeba pro vyrábění hraček nebo – jako např. v rubrice Naše dílna v Praktické ženě – návody na výrobu drobného nábytku.

Střihová příloha Ateliéru Květen (duben 1996) ve studovně Národní knihovny.

Podoba a obsah časopisů, které v rámci našeho projektu analyzujeme, se ve sledovaném období zhruba od konce 60. let 20. století po současnost vyvíjela spolu s proměnami módy a stylu oblečení, zařízení bytu a vůbec stylu bydlení a požadavků na technologické vybavení a dalších, ale také spolu s proměnami trhu, dostupností výrobků, materiálů a podobně. Výrazně se tato změna projevila kolem polovině devadesátých let.

Kromě toho, že kutilství je také koníčkem, důvodem pro kutění byl v minulosti často nedostatek zboží a jeho cena – jako třeba nedostatek v nabízeném sortimentu nábytku. V časopise Udělej – urob si sám č. 42 z roku 1982 se na straně 2 objevil návod na zařízení obytné ložnice v panelovém domě. Autor návodu píše: „Po získaní dvojgarsoniéry sme boli postavení pred problém, ako si zariadiť menšiu z dvoch miestností, ktorá nám slúži zväčša ako spálňa. Nábytok, ktorý dostať na našom trhu, by sa možno ťažko vošiel do dvojnásobného priestoru, tým menej do miestnosti 2,5x3,5 m. Po dlhšom váhaní sme sa rozhodli pre stenu policovej konštrukcie …“ dále pak následuje návod na stavbu s kresbami a fotografiemi [zdůraznění autorka].

Dalším důvodem pro řadu svépomocných řešení byla nákladnost nabízeného zboží a možnost vyrobit si obdobnou věc levněji. V čísle 69 Udělej – urob si sám z roku 1989 se na dvojstraně 2-3 objevil návod na výrobu lampiček do bytu. Jeho autor Vladimír Syrovátka píše: „Pri modernizácii bytu som usúdil, že bude účelné doplniť interiér väčším počtom nástenných lampiek – reflektorov. Keďže lampky ponúkané v obchode sú drahé, rozhodol som sa zhotoviť si ich sám. V zborníku USS bolo sice uveřejněných už niekoľko návodov … ale ani jeden mi vzhľadovo nevyhovoval. …“ [zdůraznění autorka].

V devadesátých letech dochází nejen k proměně vizuální podoby časopisů – rozšířenější je tisk v barvě, lesklý papír apod. – ale také přibývá jednoduchých návodů a textů, které ukazují, co a jak zařídit u firem, které si zjednáme např. na stavbu kuchyně, jaké jsou nové materiály a techniky. V podstatě vymizely technické návody spojené s technickými výkresy, které byly doménou časopisu Udělej – urob si sám po celou dobu jeho existence až do počátku devadesátých let. Na druhou stranu střihové přílohy a návody na vyšívání a pletení zůstávají stále stejné, což v případě střihových příloh znamená, že se jejich podoba nemění dokonce více než sto let.

V kutilských časopisech se také – od devadesátých let více než před tím – objevuje důraz na radost z kutění, z vytvořeného díla. A tak v časopise DIY! Do it yourself. Udělej si sám. HOBY – BYDLENÍ – STAVBA – DÍLNA – ZAHRADA z ledna 2006 se v editorialu můžeme dočíst: „Vánoční pohoda. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, … O shonu a tom, že je třeba darovat to, co se bude líbit, není třeba dát něco drahého. … Zkuste to třeba s vánočním speciálem Udělej si sám! … Podobně jako v detektivkách má totiž každý z našich návodů své rozuzlení, jakýsi happy end v podobě krásného díla, které jste stvořili vy sami. A za ten pocit to stojí!“. [zdůraznění autorka].

Zpět na články

Zatímco kutilství je pojem relativně nový a obsahově ne zcela ustálený, jiná označení rukodělné práce a zhotovování nejrůznějších praktických výrobků denní potřeby, dekorativních předmětů i malých „uměleckých děl“ jsou podstatně starší a můžeme je datovat do sklonku 19. století. Pojmy domácí výroba, domácká výroba a lidová umělecká výroba poměrně hojně používali ekonomové a statistici, nalezneme je v dobovém zákonodárství a dodnes také v denním tisku a publicistice a ovšem i v odborné a vědecké literatuře – především historické a etnologické. Díky tak značnému rozšíření a dlouhodobému zpřesňování obsahu mají tyto dnes již tradiční a zužívané pojmy jasně vymezený obsah a tudíž se musíme ptát, zda kutilství není jen jednou z jejich dílčích novodobých forem. Jak to tedy vlastně je?

Počesávání neboli vochlování lnu na vochlici, poslední fáze zpracování lnu před předením. Čechy, 50. léta 20. století. (archiv EÚ AV ČR 000107SF)

Domáckou výrobou se obvykle rozumí námezdná specializovaná profesionální výroba, která bývá organizována podnikatelem či překupníkem, který se v 18. a 19. století označoval jako gestor nebo faktor. Je vykonávána z obživných důvodů a odehrává se v domácích prostorách výrobce. Označuje se někdy také jako rozptýlená manufaktura nebo protoindustrie. Takovými typickými domáckými výrobci byli u nás v minulosti třeba venkovští tkalci nebo mačkáři korálků. Zde tedy máme jasno – žádný kutil nevyrábí, aby veškeré své výrobky prodával, ani není ekonomicky závislý na gestorovi.

Výroba proutěných košťat neboli pometel. Soběnov (okr. Český Krumlov), 1954. (archiv EÚ AV ČR 024745HK)

Domácí výroba je výroba pro vlastní potřebu resp. potřebu vlastní rodiny či domácnosti nejčastěji z běžných a snadno dostupných materiálů (např. dřevo). Její přebytky jsou výjimečně směňovány netržním způsobem (výměna, reciprocita). Zpracování zemědělských produktů, stravování, hygiena, výstavba a drobné opravy nemovitostí, stejně jako zhotovování a opravy široké škály drobného inventáře domácností (jednoduché zemědělské nářadí a náčiní, kuchyňské nádobí, nábytek apod.), to vše tvořilo v minulosti součást domácké výroby. Jak vidíme, jsme tedy hodně blízko kutilství, tak jak se jím zabýváme. Ovšem pozor – domácí výroba měla pouze a jen pragmatický obživný účel. Pokud víme, nikdy nebyla vykonávána „jen tak“, ve volném čase a pro zábavu, byla silně vázána na předmoderní typy ekonomických vztahů, tedy především extrémní míru samozásobitelství jednotlivých domácností. Ani zde, pokud bychom nechápali kutilství jako pouhou reakci na nedostatek některých výrobků v době socialistické diktatury, tedy nepochodíme. Ani domácí výroba kutilstvím není, i když přesahy jsou značné.

Textilní manufaktura v Hrabačově u Jilemnice založená r. 1745. Vyobrazení z Grauparovy mapy z r. 1765.(Krkonošské muzeum v Jilemnici)

Novodobá rukodělná výroba organizovaná již od sklonku 19. století až dodnes nejrůznějšími institucemi, podnikateli, družstvy a spolky (od roku 1945 až do 90. let 20. století centralizované Ústředí lidové umělecké výroby) se označuje jako tzv. lidová umělecká výroba. Je ji nutno pečlivě odlišovat od „rádobylidové“ výroby hojně produkující suvenýrové kýče nabízené turistům, neboť zpravidla skutečně navazuje na původní estetické a technologické formy venkovské rukodělné výroby. Nicméně její programová formálnost a organizovanost (dnes podtržená např. udílením titulu Nositel tradice lidového řemesla Ministerstvem kultury ČR) i striktní důraz na umělecké kvality produkce ji opět podstatně vzdalují soudobému kutilství. Jistě, i takový dnešní kovář nebo hrnčíř může být zároveň kutilem, těžko však předpokládat, že by všichni kutilové vyráběli esteticky působivé artefakty technologiemi běžnými v 19. století.

Výroba hraček (dětských trakařů) na strouhací stolici zvané "strýc" nebo "dědek". Vidče (okr. Vsetín), 1952. (archiv EÚ AV ČR 000278aNSC)

Shrnuto a podtrženo aktivity označované jako domácí, domácká či lidová umělecká výroba jsou poměrně přesně definované, setkáváme se s nimi (snad s výjimkou domácké výroby) dodnes, jsou kutilství alespoň na první pohled podobné a mohou se s ním určitě prolínat. Avšak z větší části leží až za jeho hranicemi.

Zpět na články

Kutilství se proměňuje. S časem se mění jeho projevy, mění se motivace ke kutilské činnosti a v důsledku se mění i prostory, kde je možné výsledky či alespoň stopy kutilské činnosti najít.

Je zřejmé, že z důvodu odlišných sociálních a politických podmínek doby minulé, byl primární motivací ke kutilství u nás převážně faktor ekonomický. Kutilství – ať už na venkově nebo ve městech – bylo více nutností, než že by šlo o činnost prováděnou čistě pro potěchu. Ale opravdové kutění v sobě nakonec vždy zahrnovalo i potěšení, zábavu a odpočinek, ačkoli ty nemusely být vždy tím opravdovým důvodem pro kutilskou činnost. Zároveň je důležité podotknout, že i když kutilství souviselo s ekonomickou motivací, nebylo (a není) výrobou za účelem zisku a prodeje, tedy rozhodně ne v první řadě. Alespoň my takové formy výroby za kutilství nepovažujeme. Zboží bylo nedostatkové a jedinou možností, jak ho mít, bylo si ho svépomocí vyrobit. Škála takových aktivit kolísala od pletení svetrů, vyrábění bytových doplňků, po opravy aut a stavby chatek či domů. Z důvodu ekonomické motivace byla důležitým aspektem i recyklace materiálu. Z vlny ze starých svetrů se pletly nové, ze starých praček se vyráběly zahradní sekačky, ze zavařovacích sklenic se stavěly skleníky.

Recyklace představuje jeden z motivů k provozování kutilství i dnes. I když není vždy záměrná, je recyklace vedlejším produktem kutilství a stává se tak jeho přidanou hodnotou. Kutilství dává i té nejméně potřebné věci, odpadu, novou, někdy nečekanou a mnohdy i důležitou funkci. Dnes však jistě kutilství vypadá jinak než za tzv. „socialismu“ či dokonce před ním. Výrazné sociální, politické i ekonomické změny s sebou přinesly i odlišné projevy každodennosti – proměny způsobů trávení volného času, do kterého kutilství spadá. Současné kutilství je více než dříve formou rekreace a trávení volného času. Motivací dnešního kutila bude spíše touha tvořit vlastní předměty či objekty, než potřeba pořídit si nedostupné zboží.

Nejen že se zvýšila dostupnost všech možných věcí, proměnil se i trh, který dnes nabízí nepřebernou řadu zboží určeného přímo pro kutily. Kutilství přešlo z doby charakteristické nedostatkem materiálů v dobu, kterou charakterizuje přebytek. Kutil má tedy najednou neomezený výběr možností. Vzhledem k dnešní nepřeberné nabídce finančně dostupnějšího zboží a materiálů již asi u kutilství nelze hovořit o motivaci primárně ekonomické. Ale i ekonomická nutnost, zejména v chudých (nebo dokonce sociálně vyloučených oblastech) může podněcovat k činnostem, které bychom mohli chápat jako kutilství. I tomuto rozměru kutilství se věnujeme. Z časového hlediska – jak se proměňuje kutění v čase – je pro nás nicméně nejatraktivnější srovnání současné podoby kutilství s podobami v (nedávné) minulosti. Proměna je to veliká, jak potvrzuje i jeden z kutilů, s kterými jsme zatím hovořili:

,,Dříve se to dělalo, protože nebylo moc peněz a nebylo to kde koupit, tak si to každý udělal sám. Teď ta možnost je. Jsou k dispozici materiály. Tak si koupíme, co potřebujeme, ale stejně si to uděláme sami. Dneska je to o tom nějak se realizovat a do toho ta touha pořád něco vlastního tvořit.“

Zpět na články